Když byla zavedena povinná školní docházka, byl zároveň vydán i Všeobecný školní řád. Ten předepisoval školní docházku všem dětem. I těm, které byly mentálně či tělesně postiženy. Jediná skupina dětí, která byla od povinnosti chodit do školy osvobozena, byly děti slepé. Ty se doma připravovaly na kariéru slepých žebráků. V dnešní době zní tato věta naprosto strašně.

Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století naprosto běžná věc. A to chtěl právě změnit jeden významný muž. Když filolog, pedagog, filantrop, profesor pražské univerzity a děkan filosofické fakulty Alois Klar založil roku 1807 Ústav pro slepé děti, považoval to za pouhý začátek řešení problému.

V ústavu se děti naučily
–         postarat se o sebe
–         nějakou rukodělnou činnost
–         částečné samostatnosti.
Co budou dělat dál? Je možná nějaká cesta pro nevidomé?

Uplatnění zrakově postižených

Alois Klar tedy založil další instituci. O čtvrt století později vznikl Ústav pro zaopatřování a zaměstnání dospělých slepců. Oba ústavy byly vydržovány ze soukromých zdrojů.
·        Co vedlo profesora Klara k tomu, aby se začal starat o zrakově postižené?
·        Sám po celý život bojoval s oční vadou, která mu komplikovala život.
V jeho bohulibé činnosti pokračoval i jeho syn Paul Alois. Paradoxem je, že tento lidumil, který se také velmi angažoval ve vzdělávání a uplatnění zrakově postižených, sám na sklonku života oslepl. Pokračovatel byl i v další generaci. Rudolf Maria Klar, který byl vnukem zakladatele ústavu, dotáhl myšlenku do zdárného konce. Vybudoval dílny a vytvořil z ústavu zařízení, které mohlo konkurovat kterémukoliv jinému v celé Evropě.

Na jeho ústavu mohli chovanci získat i výuční list v některém z vyučovaných oborů, a tak se plnohodnotně uplatnit. Bohužel, ani Rudolfovi nebylo dopřáno pevné zdraví. Zemřel už ve svých třiapadesáti letech.