Znám lidi, kteří si město rozdělili na úseky nebo čtverce a podle nich obíhají lékárny tak, že ani jednu nevynechají. Jednou prý jeden z nich sehnal vše v jedné lékárně a od radosti ho ranila mrtvice. Ale asi je to jen „urban legend“.

Nu a než ten váš maraton započne, zkuste se zamyslet nad tím, jak vlastně ty léky na patřičné místo přijdou. Shodí je tam havran, nebo připlují vodovodním potrubím? Podíváme se na to trošku blíže a vypátráme, jak to vlastně chodí, že musíme běhat od čerta k ďáblu. Lékárny prominou.

Nuže cesta od počátku léku k jeho průmyslové výrobě je „cesta zarúbaná“, jak říkají naši sousedé. On někdo musí přijít s tím, že se lék bude vůbec hledat a pak probíhají pokusy. Pokud mají úspěch vyrobí se pár kousků a znova se vše pečlivě zkouší a testuje. Dokud to není na sto procent, lék se používat nesmí. Teprve až je všechno úplně v pořádku, jde lék na schvalovací jednání. Zde je znova vše zkoumáno ze všech stran a lék je nakonec většinou schválen a tím se vlastně povoluje jeho výroba. A továrny na ni mohou najet, pokud na to mají možnosti.

Nuže, léky jsou průmyslově vyrobeny a šoupnuty do skladu, kde čekají na svou cestu za spotřebitelem. Vyzvednout je musí přepravce, tedy přesněji někdo z distribuce léčiv na základě požadavku lékařů, nemocnice nebo lékárny.

Léky jsou tedy naloženy a rozvezeny tam, kde jsou objednány. Není to tak, že distributor chodí a nabízí je za padesát korun nebo kolik jednotlivým zdravotnickým zařízením. Na to je docela jiný člověk a jistě jej sem tam potkáváte v čekárně u lékaře. Většinou přijde s kufříkem, když je nevíce lidí a vecpe se do ordinace, kde si hodinku dvě povypráví s doktorem a po vypití kafíčka začne obchodovat. Za dvě tři hodinky je hotovo a on odchází.

Takže není distributor jako distributor a doufám, že mi malou nadsázku lékaři odpustí.